"Přeji si to, ale platí mi účty za školu, takže právě teď jsem v prdeli" řekla jsem. Neříkajíc, že mojí mamě nikdo neřekl ne. Nikdo.
"Proč nevypadneš?" Oh, uvažovala jsem o tom víckrát jako jednou. V skutečnosti, víc než tisíckrát. Bylo by nemožné vysvětlit dynamiku mojí rodiny někomu jako Kelly, která se odstěhovala z domů od rodičů a dostala její vlastní byt, když byla stále na střední.
"Já nevím" řekla jsem, pokrčila rameny a zvedla další krabici. Kellypohodila jejím blonďatým dredovým copem a znova spráskla žvýkačku. Zeptala se mě jestli nechci pomoct sbalit, ale zatím mě jen otravovala.
Vrátíš se zpět a navštívíš mě?" zeptala se
"Jo jasné" řekla jsem s úsměvem. Obě jsme věděli, že bylo nepravděpodobné, že se někdy vrátím. Složila jsem si svoje New Hampshire přikrývky a strčila je do další krabice. Moje máma mi je koupila před dvěma lety jak jdeš-na-vysokou dárek.
Byla jsem jedna z dvou mích sourozenců a nebo nevlastních, komu se skutečně podařilo úspěšně absolvovat střední školu, na to se ještě někam dostat. Ani máma, ani otec, ani žádný z mích nevlastních rodičů nedokončili střední školu, takže to byla velká věda pro kohokoliv z nás, dotáhnout to tak daleko. Jediná. komu se to ještě podařilo byla Renee a to byl důvod, proč mě poslali do Maine, aby jsem s ní žila po ... všem.
Kelliin mobil zabzučel a ona vyťukala rychlou odpověď na zprávu a usmála se na mně.
"Moce se chce sejít na kávě" Vždy jsem si přála, aby dávala kávu do uvozovek, protože jsme obě věděli, že to znamenalo mít sex na zadním sedadle jeho zrezivělého Pontiacu. Kelly a její přítel byli notoričtí, dokonce byli přichyceni kampusovou ochrankou v polovině dne. Byl zázrak, že byli stále studenti. Myslím, že jsou ta té nejtenčí akademické nitce.
"Bav se" Věděla jsem, že se na mě vykašle kvůli Macovi. Vždy to dělala. Kelly nebyla nejlepší kamarádka, ale byla byla jediná jakou jsem měla. Ostatní mě odkopli už před měsíci.
"Zavolej mi než odejdeš. Chci se rozloučit." Vstala a dala mi volné objetí. Bylo to spíš obmotání paží a skončilo to tak rychle jak to začalo.
"Uvidíme se později", řekla a zabouchla za sebou dveře. Kelly nikdy nemohla opustit místnost potichu. Podívala jsem se na svůj pokoj. Moje spolubydlící se mi vyhýbala, vyhýbala se mi už od začátku školního roku. Měli jsme spolu asi tak dva rozhovory - jeden se stal, den kdy jsme se nastěhovali a ten další se stal, když mě našla omdlévat před dveřmi jednu noc po šíleném čase s Kelly a Macem a hromadou lidí, kterých jsem znova neviděla. Jako bych si pamatovala jejich jména.
Převzala jsem Kelliine místo na jedné z krabic, dávajíc si nohy nahoru a oddychujíc s bradou na nich. Hádka kterou jsem měla s mámou po tom, co mi oznámila, že jsem nucená přestěhovat se zpět, mi stále běžela v hlavě. V skutečnosti, celé Vánoční prázdniny byly jedna velká hádka, který nevypadala že skončí.
Co je to s tebou Joselyn? Radši se narovnej a přímo leť. Vracíš se zpět do Maine, jinak tam příjdu a dotáhnu tvůj zadek zpět rozumíš?
Narovnat se a přímo letět. Jo, hned na to jdu mami. Ona měla co říkat. Mí rodiče měli za sebou šesti roční manželství a děti a nevlastní děti všude možně.
Byla to práce na celý úvazek, sledovat je.
Vykřičela jsem si hlas, ale nijak mi to nepomohlo.
Dokonce odložila na bok nenávist z otce na dost dlouho, aby mu zavolala, zasvětila ho a donutila ho křičet na mně taky.
Byla jsem proti nim dvěma bezmocná.
A potom tam byla Renee.
Kdyby máma nedotáhla zpět můj zadek, byla by to Renee.
Ona byla horší než máma v některých ohledech.
Hovoříc o mé sestře...
Zazvonil mi telefon a když jsem viděla, kdo volal, uvažovala jsem, jestli to zvednu.
"Ahoj" řekla jsem a trhla sebou v očekávání palby, kterou jsem věděla, že se blíží.
"Raději by si měla dávat dohromady svoje věci a být venku ze dveří" řekla formou pozdravu.
"Taky s tebou ráda mluvím drahá sestro"
"Přestaň s tím svinstvem, Jos. S tím jsem už skončila. Radši by jsi měla dostat svůj zadek na cestu do hodiny, jinak - "
"Já vím, vím. chirurgicky odstraníš prsty a přišiješ mi je na můj zadek. Já vím" mít sestru, která ovládá chirurgické zákroky a která byla na vás taktéž naštvaná, bylo občas na hovno.
"Hej nepotřebuju tento postoj. Máš štěstí, že budeš se mnou namísto mámy." Měla pravdu. Zpět u mámy by jsem se je topila mezi mými nevlastními a napůl sourozenci, spolu se čtyřročními dvojčaty, kteří dokázali, aby ďábel vypadal jako Matka Tereza.
"Já vím," řekla jsem. Zdálo se, že je to v poslední době moje fráze.
"Jen si pamatuj, že budu na tvém zadku jako bíla na rýži, a když nebudu okolo, udělá to někdo za mně. Vyjdeš do domu plného lidí, kteří budou sledovat každý tvůj pohyb a dají ti to vědět. Rozumíš?" Ježíši Kriste.
"Jop"
"Okej. Budu na tebe čekat. Zavolej mi hned jak odejdeš."
"Zavolám. Čau."
Zavěsila jsem dřív než stihla říct něco jiného. Dala jsem si ruky na mou tvář a křičela do něj. Toto byla noční můra, z které to vypadá, že se nikdy neprobudím.
Jestli jsem spala nebo jsem byla vzhůru, nikdy mě to neopustí.
Ale teď jsem byla vzhůru a musela si pohnout, takže jsem vstala z krabice a zvedla ji.
